Jsi pryč

Stojím uprostřed davu

   uprostřed pustiny

Stojím a nedýchám

krvácím

      krvácím bolestí schovanou

        hluboko v žilách

Říkali, že to přejde

  tři roky jsou však stále jako včera

Stojím u tebe

    a mlčím, protože 

      slova jsou stejně bezmocná

jako já v snech

     kde tě vždy znovu ztrácím

Neodcházej, chci Ti říct

     ale bolest mě dusí

          dusí mě tak, až

              průzračná krev mi vytryskne z

                   očí

Stojím a čekám 

     čekám
         až vítr naplní mou duší tvojí bytostí

         až ty budeš já

            a ta červí díra v mé hrudi

               se zacelí

Stojím a křičím

    křičím, protože vím
      že to nikdo nemůže vzít zpět

Stojím a řvu hrůzou

    protože vzpomínky mi unikají

    a tvůj úsměv mizí v nenávratnu spolu s nimi

Stojím u tebe
   a mlčím
        smrtka se mi vysmívá

   A já?

      Já se v agónii ptám:

Přežíváš ty ve mně?

Anebo to já zemřela s tebou?

Znáš ten pocit?

Znáš ten pocit, kdy věří, že jednají správně
     a přitom tě svými slovy mučí, svazují tě, mrskají tě, strhávají ti kůži z těla
        a oni si stále myslí, že to tak má být?
Znáš ten pocit, kdy v hlavě mají utkvělou představu
     toho, když ti bylo 15 a odmítají pochopit,
        že ten čas je pryč
        že sedm let zkušeností ti vyrvalo
              každý tvůj názor z mysli a
                 nahradilo je něčím jiným
                    tvým novým já?
Znáš ten pocit, kdy šeptáš, mluvíš,
       křičíš jako posedlá
         tvoje kůže je potetovaná bolestí, aby pochopili?
         Aby pochopili, že jsi holka, která
             brečí, umírá zoufalostí, protože
               nechtějí vidět, že jsi
                 prošla peklem?
Znáš ten pocit, kdy je všechno zbytečný, protože jejich smysly jsou ve tmě
     chráněny vysokou zdí,
     vidí jen minulost a byť jejich úmysl 
         je dobrý
         ignorují pravdu?
            Pravdu?
Znáš ten pocit, kdy jim chceš vysvětlit
      tvojí podstatu, ale nejde to?
        Ptáš se sám sebe, co jsi? kdo jsi? kam kráčíš?
        Ptáš se jakto, že oni tě znají, když ty v sobě stále 
            bloudíš
        Bloudíš, ale jedno víš jistě.
           Jejich pravdu nezměníš, byť
              bys i celé dny kropila zemi slzami krve?
Znáš ten pocit, kdy stojíš na střechách
        a cítíš tu svobodu, kdy nikomu
           nic nedlužíš
             a všichni ustupují do pozadí?
       cítíš tu energii a začínáš chápat, 
          že minulost je relativní?
       že to, co viděli jejich oči, jsi ty vlastně vůbec 
          neprožila
          že se to všechno ztratilo ve tmě, ale přitom
               výčitky nad tebou stále visí
                jako stíny mraků, když přichází bouře?
Znáš ten pocit, kdy umíráš a oni jen 
      s úsměvem na tváři přikyvují?