Sedíš. Ruce svázané. Nohy v řetězech. Tělo v křeči.
Sedíš. Očima zběsile pátráš po místnosti. Je tma.
Snažíš se nadechnout. Plíce máš v jednom ohni.
Sedíš. Není místa na tvém těle, z kterého by netrýštila krev.
Není místa, které by nebylo zjizvené.
Sedíš. Oči máš vyhaslé. Slzy jsou pryč.
Křičíš.
Křičíš. Ale z úst ti nevychází ani hláska. Jen ticho tě přikrývá svým hávem nicoty.
Sedíš.
Sedíš. Chceš se bránit, ale nemáš jak.
Sedíš a tvou mysl pohlcuje zoufalství blázna.
Chceš přetrhat řetězy, ale ruce ti drží ledový chlad.
Sedíš.
Sedíš a bolestně zavíráš oči.
Najednou spatříš zrcadlo. Rozvážným krokem jdeš k němu.
Tvoje tělo se třese strachem. Zvedáš hlavu. Otvíráš víčka.
Vidíš svoje oči, ale ne svou duši.
Vidíš svoje tělo, ale ne svůj život.
Vidíš svůj úsměv, ale v něm tu její lež.
Sedíš. Otvíráš oči a v celé své bledosti se chvěješ.
Sedíš.
Sedíš a čekáš, až ostatní pochopí, že ten odraz v zrcadle nejsi ty, ale ona.
Ona, která tě ubodala k smrti.
Ona, která vzala tvoji mysl a roztříštila ji na milióny slz.
Ona, která tě pohřbila ve věčné kobce beznaděje, ze které není úniku.
Ona, která tě svázala trnovou korunou a ukradla ti hlas.
Ona, která si říká Mia.
