Opona

Tvé mrtvolně bělostné tělo leží v prachu
poslední vdech života 
zbarvil tvé rty do nachova.
Nádech výdech
ticho.
ticho obklopuje tvoji duši
možná si konečně vyhrála
možná už jsi zničila svoji hvězdu smrti.
Srdce začne úzkostí tlouci do žeber
bojuje.
bojuje o život, který jsi mu vzala
nevděčně jsi ho silou své hlouposti
zničila.
zdeformovala.
zradila.
Tvé prsty chřadnou
až se stanou cizími a ty
přestaneš být jejich paní.
V kaluži beznaděje tě znásilní křeč
a tvoje oči křičí o pomoc
všichni tebe-milující jen neslyšně 
překročí tvoji zoufalost.
nechtějí se ptát
nechtějí vidět.
-nic to není- zapíšou si do deníku své duše
aby až v kapli plné šeru svící
sklánějíce se nad hnilobou tvé někdejší krásy
mohli bolestným smutkem toužit býti těmi
kdo ze spárů závěrečné opony vrátili tě zpět.

Broken

Hustá krev ti proudí skrze prsty. Cítíš její teplo, jak ti horoucně bere život. Cítíš, jak ti skrze uzavřenou tělesnou schránku uniká. Neslyšně kape na zem vyprahlou sluncem. S bušícím srdcem se těžce nadechneš. Bolestí ti obličej smáčí slané proudy slabosti. Vítr si pohrává s tvými prachem a krví slepenými vlasy. Obtáčí se kolem tebe a bere ti dech, jehož máš sotva dostatek. Svět se kolem tebe točí a láká zbytky tvé bolesti, aby vyšly ven. Vrány a krkavci z dálky oživují svými skřeky tvé nejstrašnější můry. Šeptají tu děsivou pravdu, kterou ti vítr přináší na svých všemocných podnosech lehkosti. Každé slovo tě bodá a rve zevnitř. Cítíš, jak se ti otvírají Kristova stigmata a z nich tříští černorudá krev bolesti, jejíž proud nelze zastavit. Vyprahlé rty neslyšně tiskneš k sobě a hrůzou prosíš Boha, aby z tebe to poznání života sňal. Vítr s tebou veškerou svou silou cloumá. Chce tě zapojit do svého tance zapomnění, kde neexistuje nic. A ty se necháš bez odporu unést. Necháš ho, aby si vzal to, co chce. Necháš Boha, aby tě obelhal, že existuje. Necháš sama sebe uvěřit, že tato chvíle je věčná. Že neexistuje ten strašlivý svět, který svým kopím každým dnem skrz na skrz probodává tvé já stále víc. Svět, který tě každou sekundu svazuje hedvábím utkaným z té prohnilé lidskosti. Svět, který z hloubi srdce nenávidíš.
Koruny stromu dnes nešeptají. Křičí. Křičí do okolního světa. Prožívají každou křivdu tvého já s tebou. Větvemi se natahuji k nebesům s touhou snést ti kousek Boží svobody, ale jejich nehybné dlaně nedosáhnou tak vysoko. A tak jen dál neslyšně křičí. A najednou si uvědomíš, že to vlastně křičíš ty. Tmavě černé nebe protkané rudými proudy mraků přináší tvé duši tu zkroucenou hrůzu Vesmíru. Oblaka tě lehce berou do náručí a odnášejí do reality nikdy nekončícího ničeho. A ty cítíš, jak ti poslední kapky krve stékají po pažích, jak poslední hořká slza naposledy smáčí stébla trávy, jak poslední dech ti dává sílu na to, abys pochopila. Abys pochopila, že z té nikdy neutuchající hrůzy není úniku. Cítíš, jak Vesmír dál prostupuje skrze každou buňku tvého těla. Rozervává tvou mysl na miliardy malých písečných zrn poznání. Poznání, že jsi navždy uzavřená v kobce beznaděje. 

Jsi šílená. Šílená.

A oni si dál tupě hrají na život.