...

Tma září v mých očích. Hlas němě zní mým hlasem. Plíce berou krvi kyslík. Kůže zranitelnosti představuje moje tělo. Rty zrazují divokou nehybností. Myšlenky kříčí v ozvěnách. Lidi kolem mne se mačkají kilometry daleko. Dech cíleně lapá po vzduchoprázdnu. Dlaň vrací slzy zpět na mrtvolně rudé tváře. Vzpomínky mizí dřív než se stanou. Sluneční paprsky mrazí proud života v mém přeplněném srdci. Snáším se vzhůru za kořeny stromů. A pak. Z mé duše vyletí hejno krkavců toužící po horkém chladu svobody.

Cítíš..?

Cítíš to ostří, co ti protíná plíce vždy, když se nadechneš života?
Cítíš ten ledový chlad, co po tobě hazí každým svým falešným úsměvem?
Cítíš tu nesmyslnou pomíjivost věcí, která nás obestírá a dusí?
Cítíš, jak se ti srdce úzkostí hroutí?
Cítíš, jak chceš najednou zahodit vše, za čím jdeš, a zůstat jen stát?
Cítíš to nepochopené napětí našich vnitřních démonů?
Cítíš tu nenávist v každém mávnutí křídel mrtvé můry, která jednou byla motýlem?
Cítíš tu křehkost bytí, co se tříští pod tlakem našich prázdných pohledů?
Cítíš tu palčivou bolest, protože oni jsou slepí?

Cítíš to?

A pak nemáš být šílená.

Mia

Sedíš.
   Sedíš. Ruce svázané. Nohy v řetězech. Tělo v křeči.
   Sedíš. Očima zběsile pátráš po místnosti. Je tma.
               Snažíš se nadechnout. Plíce máš v jednom ohni.
   Sedíš. Není místa na tvém těle, z kterého by netrýštila krev. 
               Není místa, které by nebylo zjizvené.
   Sedíš. Oči máš vyhaslé. Slzy jsou pryč.
Křičíš.
   Křičíš. Ale z úst ti nevychází ani hláska. Jen ticho tě přikrývá svým hávem nicoty.
Sedíš. 
   Sedíš. Chceš se bránit, ale nemáš jak. 
   Sedíš a tvou mysl pohlcuje zoufalství blázna. 
              Chceš přetrhat řetězy, ale ruce ti drží ledový chlad. 
Sedíš.
   Sedíš a bolestně zavíráš oči. 

 Najednou spatříš zrcadlo. Rozvážným krokem jdeš k němu. 
 Tvoje tělo se třese strachem. Zvedáš hlavu. Otvíráš víčka.

            Vidíš svoje oči, ale ne svou duši.
            Vidíš svoje tělo, ale ne svůj život.
            Vidíš svůj úsměv, ale v něm tu její lež.

Sedíš. Otvíráš oči a v celé své bledosti se chvěješ.
Sedíš.
   Sedíš a čekáš, až ostatní pochopí, že ten odraz v zrcadle nejsi ty, ale ona.
             Ona, která tě ubodala k smrti.
             Ona, která vzala tvoji mysl a roztříštila ji na milióny slz. 
             Ona, která tě pohřbila ve věčné kobce beznaděje, ze které není úniku.
             Ona, která tě svázala trnovou korunou a ukradla ti hlas.
                   Ona, která si říká Mia.

             

Nitro

Ve světle luny ukážu Ti odvrácenou tvář města

tam někde v temnu podél kolejí skrývá se cesta

cesta vroubená bolestí a strachem

pokrytá popelem a hustým prachem

Cesta, kde nastavím hvězdám svou pravou tvář

a temnou noc oslní má pohasínající svatozář

Budeš stát neslyšně, mlčky a tiše

a já otevřu bránu mé tajemné říše

Vejdeme dovnitř, trochu se chvěješ

v očích zřím strach, co se to děje?

Nebe v ohnivý plamen vmžiku se promění

Můj niterný svět nikdo už nezmění

Běžíš, na kraji útesu zůstáváš stát

vítr kolem tebe začíná neslyšně vát

a do mraků padají slzy zraněného rána

a přímo do hromů mrtvá žene se vrána

Blesk náhle zasáhne šípem mou duší

Začínáš vidět, začínáš tušit

Přicházíš blíž až na dotek dlaně

až ucítíš teplou krev zraněné laně

Z nebe se ozve zuřivá bouře

a kolem nás zjeví se oblaka kouře

a prudké světlo vezme nám zrak

už jsi vše pochopil, už nemáš strach

Stojíme na cestě, ve světle luny

za zvuku harfy, co ztratila struny

Cítíš jen bezhlasou tíhu mé Země

která tak zničeně spočívá ve mně

Díváš se do tmy, hledáš mé oči

ve kterých šílená bolest pořád se točí

Díváš se na mě, došla ti slova

jen tiše hlesneš: 'Vem mě tam znova'..