smrt

Smrt je tak sobecká

Tak krásná

Nádherná

Dokonalá

Může ti toho tolik dát

Svobodu

Klid

Volnost

A tolik ti toho vezme

Strach

Bolest

Úzkost

Šílenství

Celý život kráčí vedle tebe

Nabízí ti svou dlaň 

a dychtivě čeká

kdy se ji chytíš a necháš se jí vést

Je s tebou stále

Čeká na tebe

Nikdo tě nikdy nechtěl víc než ona

Sobecké osvobození

Jen skočit

A nevysvětlitelná bolest by zmizela v propadlišti smrti

Ale

Něco tě tady drží

Rodina

Okolí

Povinnosti

Ty těžké okovy lásky

A života

Ty okovy

které neumíš nést

Ty okovy

které tě sráží k zemi

A dusí tě

Trhají kusy masa z tvojí duše

aby ji vysvlékly do naha

Jen mlčky na ni pohlédneš

a očima promluvíš

Dnes ještě ne

Opona

Tvé mrtvolně bělostné tělo leží v prachu
poslední vdech života 
zbarvil tvé rty do nachova.
Nádech výdech
ticho.
ticho obklopuje tvoji duši
možná si konečně vyhrála
možná už jsi zničila svoji hvězdu smrti.
Srdce začne úzkostí tlouci do žeber
bojuje.
bojuje o život, který jsi mu vzala
nevděčně jsi ho silou své hlouposti
zničila.
zdeformovala.
zradila.
Tvé prsty chřadnou
až se stanou cizími a ty
přestaneš být jejich paní.
V kaluži beznaděje tě znásilní křeč
a tvoje oči křičí o pomoc
všichni tebe-milující jen neslyšně 
překročí tvoji zoufalost.
nechtějí se ptát
nechtějí vidět.
-nic to není- zapíšou si do deníku své duše
aby až v kapli plné šeru svící
sklánějíce se nad hnilobou tvé někdejší krásy
mohli bolestným smutkem toužit býti těmi
kdo ze spárů závěrečné opony vrátili tě zpět.

Broken

Hustá krev ti proudí skrze prsty. Cítíš její teplo, jak ti horoucně bere život. Cítíš, jak ti skrze uzavřenou tělesnou schránku uniká. Neslyšně kape na zem vyprahlou sluncem. S bušícím srdcem se těžce nadechneš. Bolestí ti obličej smáčí slané proudy slabosti. Vítr si pohrává s tvými prachem a krví slepenými vlasy. Obtáčí se kolem tebe a bere ti dech, jehož máš sotva dostatek. Svět se kolem tebe točí a láká zbytky tvé bolesti, aby vyšly ven. Vrány a krkavci z dálky oživují svými skřeky tvé nejstrašnější můry. Šeptají tu děsivou pravdu, kterou ti vítr přináší na svých všemocných podnosech lehkosti. Každé slovo tě bodá a rve zevnitř. Cítíš, jak se ti otvírají Kristova stigmata a z nich tříští černorudá krev bolesti, jejíž proud nelze zastavit. Vyprahlé rty neslyšně tiskneš k sobě a hrůzou prosíš Boha, aby z tebe to poznání života sňal. Vítr s tebou veškerou svou silou cloumá. Chce tě zapojit do svého tance zapomnění, kde neexistuje nic. A ty se necháš bez odporu unést. Necháš ho, aby si vzal to, co chce. Necháš Boha, aby tě obelhal, že existuje. Necháš sama sebe uvěřit, že tato chvíle je věčná. Že neexistuje ten strašlivý svět, který svým kopím každým dnem skrz na skrz probodává tvé já stále víc. Svět, který tě každou sekundu svazuje hedvábím utkaným z té prohnilé lidskosti. Svět, který z hloubi srdce nenávidíš.
Koruny stromu dnes nešeptají. Křičí. Křičí do okolního světa. Prožívají každou křivdu tvého já s tebou. Větvemi se natahuji k nebesům s touhou snést ti kousek Boží svobody, ale jejich nehybné dlaně nedosáhnou tak vysoko. A tak jen dál neslyšně křičí. A najednou si uvědomíš, že to vlastně křičíš ty. Tmavě černé nebe protkané rudými proudy mraků přináší tvé duši tu zkroucenou hrůzu Vesmíru. Oblaka tě lehce berou do náručí a odnášejí do reality nikdy nekončícího ničeho. A ty cítíš, jak ti poslední kapky krve stékají po pažích, jak poslední hořká slza naposledy smáčí stébla trávy, jak poslední dech ti dává sílu na to, abys pochopila. Abys pochopila, že z té nikdy neutuchající hrůzy není úniku. Cítíš, jak Vesmír dál prostupuje skrze každou buňku tvého těla. Rozervává tvou mysl na miliardy malých písečných zrn poznání. Poznání, že jsi navždy uzavřená v kobce beznaděje. 

Jsi šílená. Šílená.

A oni si dál tupě hrají na život.

...

Tma září v mých očích. Hlas němě zní mým hlasem. Plíce berou krvi kyslík. Kůže zranitelnosti představuje moje tělo. Rty zrazují divokou nehybností. Myšlenky kříčí v ozvěnách. Lidi kolem mne se mačkají kilometry daleko. Dech cíleně lapá po vzduchoprázdnu. Dlaň vrací slzy zpět na mrtvolně rudé tváře. Vzpomínky mizí dřív než se stanou. Sluneční paprsky mrazí proud života v mém přeplněném srdci. Snáším se vzhůru za kořeny stromů. A pak. Z mé duše vyletí hejno krkavců toužící po horkém chladu svobody.

Cítíš..?

Cítíš to ostří, co ti protíná plíce vždy, když se nadechneš života?
Cítíš ten ledový chlad, co po tobě hazí každým svým falešným úsměvem?
Cítíš tu nesmyslnou pomíjivost věcí, která nás obestírá a dusí?
Cítíš, jak se ti srdce úzkostí hroutí?
Cítíš, jak chceš najednou zahodit vše, za čím jdeš, a zůstat jen stát?
Cítíš to nepochopené napětí našich vnitřních démonů?
Cítíš tu nenávist v každém mávnutí křídel mrtvé můry, která jednou byla motýlem?
Cítíš tu křehkost bytí, co se tříští pod tlakem našich prázdných pohledů?
Cítíš tu palčivou bolest, protože oni jsou slepí?

Cítíš to?

A pak nemáš být šílená.

Mia

Sedíš.
   Sedíš. Ruce svázané. Nohy v řetězech. Tělo v křeči.
   Sedíš. Očima zběsile pátráš po místnosti. Je tma.
               Snažíš se nadechnout. Plíce máš v jednom ohni.
   Sedíš. Není místa na tvém těle, z kterého by netrýštila krev. 
               Není místa, které by nebylo zjizvené.
   Sedíš. Oči máš vyhaslé. Slzy jsou pryč.
Křičíš.
   Křičíš. Ale z úst ti nevychází ani hláska. Jen ticho tě přikrývá svým hávem nicoty.
Sedíš. 
   Sedíš. Chceš se bránit, ale nemáš jak. 
   Sedíš a tvou mysl pohlcuje zoufalství blázna. 
              Chceš přetrhat řetězy, ale ruce ti drží ledový chlad. 
Sedíš.
   Sedíš a bolestně zavíráš oči. 

 Najednou spatříš zrcadlo. Rozvážným krokem jdeš k němu. 
 Tvoje tělo se třese strachem. Zvedáš hlavu. Otvíráš víčka.

            Vidíš svoje oči, ale ne svou duši.
            Vidíš svoje tělo, ale ne svůj život.
            Vidíš svůj úsměv, ale v něm tu její lež.

Sedíš. Otvíráš oči a v celé své bledosti se chvěješ.
Sedíš.
   Sedíš a čekáš, až ostatní pochopí, že ten odraz v zrcadle nejsi ty, ale ona.
             Ona, která tě ubodala k smrti.
             Ona, která vzala tvoji mysl a roztříštila ji na milióny slz. 
             Ona, která tě pohřbila ve věčné kobce beznaděje, ze které není úniku.
             Ona, která tě svázala trnovou korunou a ukradla ti hlas.
                   Ona, která si říká Mia.

             

Nitro

Ve světle luny ukážu Ti odvrácenou tvář města

tam někde v temnu podél kolejí skrývá se cesta

cesta vroubená bolestí a strachem

pokrytá popelem a hustým prachem

Cesta, kde nastavím hvězdám svou pravou tvář

a temnou noc oslní má pohasínající svatozář

Budeš stát neslyšně, mlčky a tiše

a já otevřu bránu mé tajemné říše

Vejdeme dovnitř, trochu se chvěješ

v očích zřím strach, co se to děje?

Nebe v ohnivý plamen vmžiku se promění

Můj niterný svět nikdo už nezmění

Běžíš, na kraji útesu zůstáváš stát

vítr kolem tebe začíná neslyšně vát

a do mraků padají slzy zraněného rána

a přímo do hromů mrtvá žene se vrána

Blesk náhle zasáhne šípem mou duší

Začínáš vidět, začínáš tušit

Přicházíš blíž až na dotek dlaně

až ucítíš teplou krev zraněné laně

Z nebe se ozve zuřivá bouře

a kolem nás zjeví se oblaka kouře

a prudké světlo vezme nám zrak

už jsi vše pochopil, už nemáš strach

Stojíme na cestě, ve světle luny

za zvuku harfy, co ztratila struny

Cítíš jen bezhlasou tíhu mé Země

která tak zničeně spočívá ve mně

Díváš se do tmy, hledáš mé oči

ve kterých šílená bolest pořád se točí

Díváš se na mě, došla ti slova

jen tiše hlesneš: 'Vem mě tam znova'..