Mia

Sedíš.
   Sedíš. Ruce svázané. Nohy v řetězech. Tělo v křeči.
   Sedíš. Očima zběsile pátráš po místnosti. Je tma.
               Snažíš se nadechnout. Plíce máš v jednom ohni.
   Sedíš. Není místa na tvém těle, z kterého by netrýštila krev. 
               Není místa, které by nebylo zjizvené.
   Sedíš. Oči máš vyhaslé. Slzy jsou pryč.
Křičíš.
   Křičíš. Ale z úst ti nevychází ani hláska. Jen ticho tě přikrývá svým hávem nicoty.
Sedíš. 
   Sedíš. Chceš se bránit, ale nemáš jak. 
   Sedíš a tvou mysl pohlcuje zoufalství blázna. 
              Chceš přetrhat řetězy, ale ruce ti drží ledový chlad. 
Sedíš.
   Sedíš a bolestně zavíráš oči. 

 Najednou spatříš zrcadlo. Rozvážným krokem jdeš k němu. 
 Tvoje tělo se třese strachem. Zvedáš hlavu. Otvíráš víčka.

            Vidíš svoje oči, ale ne svou duši.
            Vidíš svoje tělo, ale ne svůj život.
            Vidíš svůj úsměv, ale v něm tu její lež.

Sedíš. Otvíráš oči a v celé své bledosti se chvěješ.
Sedíš.
   Sedíš a čekáš, až ostatní pochopí, že ten odraz v zrcadle nejsi ty, ale ona.
             Ona, která tě ubodala k smrti.
             Ona, která vzala tvoji mysl a roztříštila ji na milióny slz. 
             Ona, která tě pohřbila ve věčné kobce beznaděje, ze které není úniku.
             Ona, která tě svázala trnovou korunou a ukradla ti hlas.
                   Ona, která si říká Mia.